
Životem mě doprovází trnitá cesta…
Cesta plná smutku, plná choroby z neznámého města…
Města z kterého není úniku, jako pokáleného od sta ptactva…
Ptactva, které se ti zobákem dostanou až do mozku, to ale není pocta…
Cesta plná smutku, plná choroby z neznámého města…
Města z kterého není úniku, jako pokáleného od sta ptactva…
Ptactva, které se ti zobákem dostanou až do mozku, to ale není pocta…
Pocta je slovo, které se v tomto městě, v této cestě ztrácí…
Ztrácí se moudro, jež se vytratilo na té trnité cestě - a žal se pořád vrací…
Co je smyslem života?
To mi zatím bohužel utíká…
Zjistím to někdy snad?
Jestli ano - pak mé srdce zalije slad!
Reníku, ta báseň mi připomíná v přirovnáních mnoho z toho, co mám za sebou, především však popisuje složitost našeho bytí, každá cesta je trnitá, rozcestí je mnoho, ale sama po nich nepůjdeš, ani já, ani ty.